Jednoho dusného letního večera bylo v zaprášených koutech zapomenutého archivu malého evropského městečka objeveno dobře střežené tajemství.

Mezi křehkými pergameny a zažloutlými dokumenty se vynořila stará fotografie. Jeho okraje byly kousnuty časem a atmosféra kolem něj jako by houstla ve zlověstném tichu.

Na fotografii byla rodina stojící před cihlovou zdí. Zdánlivě obyčejný portrét z 19. století – otec s přísným vzhledem, matka drží nemluvně, čtyři úhledně oblečené děti. Něco na něm však bylo znepokojivé.

Fotografie putovala do specializovaného renovačního studia, kde byla k její analýze použita nejmodernější technologie umělé inteligence. Když se detaily začaly zostřovat, odborníci objevili něco nepochopitelného. Za dětmi, v horní části fotografie, byla žena – s nepřirozeně bledou pletí, zapadlými tvářemi a prázdnýma očima.

Na původním negativu neexistovala. Žádné světelné reflexy. Žádná dvojitá expozice. Žádné racionální vysvětlení.

Hledání odpovědí přivedlo badatele do starých církevních archivů. Tam objevili temný kus rodinné historie: v roce 1819, rok před pořízením fotografie, zmizela beze stopy nejstarší dcera Marie. Její rodiče tvrdili, že utekla, ale obyvatelé měli jiné teorie.

Místní legenda hovořila o duchu „dom”, který se objevil na fotografiích, aby odhalil skrytá tajemství.

Když vyšetřovatelé analyzovali následné fotografie rodiny, zaznamenali něco ještě znepokojivějšího. Oči všech na fotkách vypadaly každým rokem víc a víc… úzkostlivý. Jako by skrývali tajemství.

Příběh byl rozruch. Pokusila se Marie mluvit zpoza hrobu?

Archiváři, odhodlaní najít pravdu, začali místo fotografie vykopávat. Po několika dnech narazili pod základy starého domu na lidskou kostru.

Výzkumy potvrdily děsivou pravdu: ostatky patřily asi desetileté dívce. Dvě stě let zůstávalo tajemství skryto. Teď vyšla na světlo. To ale nebyl konec příběhu.

Té noci, když si rodina archiváře prohlédla digitálně zrestaurovanou verzi fotografie, se stalo něco nevysvětlitelného. Maryina tvář se začala měnit před jejich očima…