Při péči o zahradu jsem si všiml něčeho zvláštního – pozemku posetého drobnými bílými kuličkami.

Zvědavý, přikrčil jsem se, abych se podíval zblízka.

Byly dokonale kulaté, hladké a lesklé, jako miniaturní perly roztroušené v zemi.

Zpočátku jsem si myslel, že jsou to kousky plastových nebo ozdobných korálků, ale zdály se příliš přirozené. Nasadila jsem si rukavice a začala se do nich jemně hrabat. Kuličky byly měkké, lehce houbovité, téměř želatinové. Byl jsem roztřesený. Vejce, pomyslel jsem si. Ale co – pták, hmyz nebo ještě horší?

\

Vzal jsem jich pár dovnitř a podíval se na ně proti světlu. Přes průsvitné skořápky jsem viděl jemné, tmavé skvrny. Díval jsem se na internet a hledal odpověď – a když jsem objevil pravdu, přepadl mi žaludek.

Jednalo se o hlemýždí vejce – hlemýždí kaviár.

Když jsem si uvědomil tuto skutečnost, naskočila mi husí kůže. Věděl jsem, že hlemýždi se mohou rozmnožovat alarmujícím tempem a přes noc zdevastovat celou záplatu. Ještě horší je, že některé druhy –, zejména tropické –, přenášejí parazity škodlivé pro lidi. To znamenalo, že tyto jemné „pearls” nebyly jen kuriozitou, ale představovaly hrozbu.

Rychle jsem shromáždil celý shluk a nalil ho vroucí vodou, abych eliminoval jakékoli riziko infekce. Pak jsem důkladně vyklidil oblast a podíval se na zbytek dvora.

Teď to vím lépe: i ty nejneškodněji vypadající předměty v půdě mohou skrývat tichou armádu schopnou ničit úrodu. Příroda je vždy blíž, než si myslíme, – někdy těsně pod našima nohama.