Často se říká, že naše minulost nás nedefinuje… Některé životy se však zdají být od začátku poznamenány řadou zkoušek, kterým by nikdo neměl čelit.

Je to příběh malé holčičky s jemným pohledem, která se navzdory sobě stala symbolem otlučené existence. Jak může takový posun nastat?

A především, do jaké míry váha dětství ovlivňuje naše dospělé volby?

Poškozené dětství z prvních dnů

Tato mladá dívka se narodila v srdci Michiganu v padesátých letech minulého století a vyrůstala v nestabilním rodinném klimatu. Velmi brzy mu stabilita unikla: nepřítomní rodiče, rozbitý domov, zmizelé památky. Svěřena svým prarodičům mohla doufat v nový začátek, ale osud rozhodl jinak.

Dítě zbavené náklonnosti, obklopené mlčením a nepochopením, si pak staví skořápku pro sebe. Stejně jako mnoho jiných, kterým chybí vedení, se učí spíše přežít než žít.

Jako teenager opustila školu, přijala drobné práce a snažila se, jak nejlépe mohla, najít své místo ve světě, který jí nikdy nenabízel vlastní. Postupně se osamělost odehrává v — těch, kteří nikdy neměli skutečný domov.

Dominový efekt života v nerovnováze

V průběhu let se rány jeho dětství stávají neviditelnými, ale zůstávají velmi přítomné. Bez podpory a vedení sklouzává k nestabilní existenci, tvořené toulkami a špatnými setkáními. Tato chaotická cesta ilustruje, jak dětské rány ovlivňují budoucnost, někdy bez našeho vědomí.

Psychologové se shodují, že u dítěte zbaveného emočního bezpečí se často vyvine hluboký strach z opuštění, neustálá nedůvěra k druhým a někdy i těžko kontrolovatelný hněv. Pro ni se tyto emoce mísily do víru, který žádná ruka nepřišla uklidnit.

Když společnost zapomene na zraněné duše

V 80. letech se tato žena s již tak těžkou minulostí pokusila znovu vybudovat. Ale nahromaděné trauma se znovu vynoří. Ponechána svému osudu, pracuje na zvláštních pracích, hledá východiska, laskavé tváře — často marně.

V té době zůstávaly psychické poruchy z velké části tabu a ženy v nouzi byly málokdy poslouchány. Sociálním službám chyběly zdroje, instituce se dívaly jinam. Toto kolektivní mlčení nepochybně těžce tížilo zbytek jeho historie.

Dnes je jeho cesta často uváděna v psychologických studiích jako příklad následků zlomeného dětství v kombinaci s naprostým nedostatkem podpory.

Příběh, který zpochybňuje náš pohled na odolnost

Osud této ženy, jakkoli může být zdrcující, klade zásadní otázku: co se stane s dítětem, kterému nikdo nenatáhne ruku? Můžeme se skutečně budovat bez náklonnosti, bez referenčních bodů, bez průvodce?

Protože tato mladá dívka z Michiganu není nikdo jiný než’Aileen Wuornos, se stal nechvalně známým vraždou několika mužů v letech 1989 až 1990. Prostitutka, bezdomovkyně, putující z jednoho motelu do druhého, tvrdila, že zabíjela, aby se bránila násilným zákazníkům. Jeho příběh, složitý a tragický, osciluje mezi hranicemi zločinu a přežití.

Aileen Wuornos, odsouzená k smrti a popravená v roce 2002, se stala znepokojivým symbolem Ameriky těch, kteří po sobě zanechali — ženu zlomenou od dětství, odmítnutou, zneužívanou, ignorovanou, až se stala samotným ztělesněním hněvu a zoufalství.

Za jejími strašlivými činy zůstává mrazivá pravda: žádná ruka nebyla natažena dostatečně brzy, aby ji zachránila před ní samotnou.

Jeho cesta, vyprávěná v dokumentech i ve filmu Monstrum, pohybuje se stejně jako ruší. Někteří to vidí jako monstrum, jiní jako oběť systému. Na druhou stranu si všichni uvědomují stejnou chybu: společnost, která zapomíná na své zraněné děti, dokud se nepromění v kolektivní noční můru.

Lekce z lidstva především

Za touto bolestnou trajektorií se skrývá univerzální poselství: žádná lidská bytost se nenarodí ztracená, ale každý se může ztratit, pokud se k ní svět přestane natahovat. Jednoduchá, ale podstatná pravda.
Protože někdy už pochopení ran minulosti začíná hojit ty současné.