Wiktor byl vytržen ze spánku podivným, těžko popsatelným impulsem —, jako by mu něco trhlo duší. V domě se rozhostilo naprosté ticho a otevřeným oknem se do ložnice dostal chladný vánek.

Jemné aroma kvetoucích meruněk a vlhké země bylo ve vzduchu. Jak moc miloval tento dům… Vždy po návratu z dlouhých služebních cest nemohl sedět na místě — zrekonstruovaný, opravený, staral se o každý detail, jako by každá cihla byla součástí jeho srdce.

V poslední době se však něco změnilo. Moje žena Natalia začala často chodit do sklepa. Viktor tomu zpočátku nevěnoval pozornost, ale jednou v noci, když se znovu probudil sám v posteli, jeho úzkost rostla.

Po chvíli zaslechl tiché zapraskání předních dveří a krátce nato se Natalia vrátila, rychle se svlékla a vklouzla pod pokrývku. Objal ji —, byla ledová.

Reklamy

— Kde jsi byl? zeptal se — tichým hlasem.

— Jen tak venku… Nemohl jsem spát. Promiň, nechtěla jsem tě vzbudit — odpověděla šeptem, jako by se bála, že to někdo uslyší.

— Vždy spím tvrdě, ale dnes nějak… — Wiktor nedokončil.

Nesledoval téma, i když něco praskalo. Následující dny uběhly v napětí. Natalia chodila do sklepa stále častěji — někdy pro sklenice okurek, jindy pro houby, i když spíž byla plná. Když se nabídl, že něco přinese sám, začala být podrážděná. Překvapila ho tato nervová reakce. Je to přece jen sklep…

Jednou v noci předstíral, že spí. Natalia zase vyklouzla z domu. Po několika minutách si Wiktor oblékl mikinu a následoval ji. Viděl ho, jak se plíží do garáže. Lampa u dveří začala hořet z pohybového senzoru a osvětlila její postavu. Z úkrytu zaslechl hlasy vycházející ze sklepa. Hlas jeho ženy… a mužův.

— Quiet, Arthur… jen chvíli. Potřebuju vyměnit obvaz.

— Děkuji, Natalko. Nebýt tebe…

— Nezačínej znovu… Už to nejsou ty časy.

Wiktorovi zamrzlo srdce. Arthur. Jméno, které znal z minulosti. Ta samá, která zmizela z Nataliina života, když byla těhotná. Muž, který ji opustil bez peněz, bez domova, bez podpory. A teď seděl ve sklepě.

Vrátil se domů, šokován. Celý svět, který vybudoval z lásky a důvěry, náhle visel na vlásku. Až do rána nespal. Další dny byly jako mučení — Natalia, jako by věděla, že se něco změnilo. Oba se vyhýbali pohledu nebo mluvení.

O několik dní později uviděl Wiktor Natálii s mužem, který stál u brány z okna v podkroví. Opodál běžel jejich syn Paška. Victor Artura okamžitě poznal. Přemohla ho zuřivost.

— Co chceš od mé ženy?! — zařval, když se přiblížil.

Arthur se snažil něco vysvětlit a Natalia stála vedle — bledá a chvěla se.

— Arthur, stůj. Je konec —, řekla nakonec tiše. — Neodejdu s tebou. A už se do toho života nikdy nevrátím.

— Miluješ mě… — zašeptal Arthur.

— Miloval jsem to. Ale teď miluji někoho jiného. Někdo, kdo tu byl pro mě, když nikdo nechtěl natáhnout ruku. Kdo zná mé obavy, zná mou bolest, ale nikdy mi ji nepřipomněl. Někdo, kdo vychoval mého syna jako její vlastní… — Její hlas se třásl.

Viktor, dojatý do jádra, ji pevně objal. — Všechno bude v pořádku. Jsem tady. A nikam nepojedeme.

Arthur odešel a s ním i minulost, kterou Natalia musela jednou provždy uzavřít.

— Sorry, Victor… Za všechno, co — zašeptal, mazlený v náručí.

— Nemáte zač. Děkuji, že jste tady. Že jsi zůstala.

A od té chvíle, i když bylo jaro ještě chladné, byl jejich dům opět plný tepla.